Co všechno můžeme nalézt ve zprávě ČTK, kde se píše, že Evropská komise schválila daň s finančních transakcí? Více, než mnozí tuší. Když už čteme zprávy, vyplatí se nad nimi přemýšlet.
Štrasburk/Brusel - Evropská komise schválila návrh na zavedení daně z finančních transakcí. Před europoslanci to dnes řekl šéf komise José Barroso. Ročně to podle něj může přinést až 55 miliard eur. Česká vláda už dříve se zavedením daně vyjádřila nesouhlas.
Těmito slovy začíná zpráva ČTK o schválení daně z finančních transakcí. Pojďme si onu krátkou zprávu trochu rozebrat.
„Je čas, aby finanční sektor přinesl společnosti svůj příspěvek,“ řekl Barroso ve Štrasburku před europoslanci při přednesu zprávy o stavu Evropské unie. Připomněl, že členské státy v posledních třech letech schválily pomoc či záruky pro finanční sektor ve výši 4600 miliard eur.
Začněme od konce. Věděl jsem, že státy EU schvalovali záruky pro finanční sektor a věděl jsem, že politici rozhodně nebyli škrti. Ale 4,6 bilionu eur? Skoro 113 bilionu korun, tedy přes 100 ročních rozpočtů České republiky?
Jak jsem napsal, věděl jsem, že politici si v posledních pár letech nedělají starosti s morálním hazardem, avšak tahle částka je ohromující. To není morální hazard, to je sebevražda. V dlouhém období rozhodně.
„Je čas“? Neřekl bych. Finanční sektor svoji odpovědnost již dal. Pokud by jej někdo nepovažoval za užitečný, tento sektor by neexistoval. Ti, kteří na trhu selhali, měli zkrachovat. Ti, kteří na trhu uspěli, by měli fungovat dále. To je pravá odpovědnost vůči společnosti. Pokud tomuto někdo bránil, byli to politici. Je čas, aby politici přinesli společnosti svůj příspěvek.
„S tímto návrhem se Evropská unie stane předjezdcem v globálním zavádění daně z finančních transakcí,“ řekl k dnešnímu rozhodnutí eurokomisař pro daňové otázky Algirdas Šemeta. „Jsem přesvědčený, že naši partneři v G20 budou zájem tuto cestu následovat,“ dodal.
Ano, pan Finanční se i s rodinou Sektorovou odstěhují do Švýcarska, Číny a dále.
„Samozřejmě my nemáme sebemenší pochybnosti, že banky by za jakékoli finanční transakce přenesly náklady poplatků na koncové uživatele, čili na klienty. Koneckonců jak už to banky v České republice díky své poplatkové politice dělají,“ řekl Nečas.
Samozřejmě. Prozradím vám tajemství: žádná firma na světě nemá jiné peníze, než ty, které jim dali její současní, či které jim dají její budoucí klienti. Na světě tak neexistuje daň, kterou by platil někdo jiný, než spotřebitel. Buďto ji spotřebitel platí přímo: zde jde například o daně z příjmu, sociální či zdravotní. Nebo ji platí nepřímo: zde jde například o daně spotřební, daně z příjmů právnických osob či různé poplatky firem státu.
Mechanismus placení nepřímých daní je přitom záludný: daň zhorší možnost vstupu do odvětví či natolik zeštíhlí zisky podnikatelů, že konkurence v odvětví klesne. Dlouhodobě to pak bude kvůli nízké konkurenci vést buď ke zvýšeným nominálním cenám (číslo na cenovce bude vyšší), či ke snížení kvality a inovací (v obou případech ke zvýšení reálných cen oproti stavu bez daní). Rozdíl mezi případnou tržní cenou bez „státních nákladů“ a cenou se „státními náklady“ (daněmi) je právě ona nepřímá daň.
Plán na zavedení daně z finančních transakcí podporuje Německo. Proti ostře vystoupila například Británie a řada evropských bank, podle nichž tato daň nebude mít na stabilizaci trhů žádný vliv.
Banky mají pravdu. Finanční sektor je odvětví s převážně variabilními náklady (objem nákladů roste s objemem produkce). Oproti odvětvím s fixními náklady mají tu výhodu, že se lépe přizpůsobují cenovým změnám (nedrží břemeno fixních nákladů), na druhou stranu své náklady hůře utopí v produkci. Pokud na variabilní odvětví uměle uvalíme fixní náklad (regulaci), sníží se jeho schopnost se přizpůsobit. U spekulací to pak znamená, že spekulanti budou pro koncové spotřebitele hůře vyrovnávat velké cenové rozdíly (což je jinak de facto práce spekulanta), na což doplatí odvětví s fixními náklady (například automobilový průmysl), který sice náklady může utopit v produkci, ale zase je citlivější na výkyvy na trhu.
Regulace finančního sektoru pak likviduje hlavně průmyslová odvětví.
Tobinova daň však zvyšuje variabilní náklady, což je o něco záludnější. Jde opět o to samé, ale nepřímou cestou. Vyšší variabilní náklady ve variabilním odvětví znamenají prostě a jednoduše nižší zisk, na což doplatí především menší spekulanti, kterým se pak objeví více možných výhodnějších příležitostí pro podnikání (náklady obětované příležitosti). Nižší konkurence na trhu však vede k tomu, že na trhu dojde ke kartelizaci, na trhu zůstanou především ti velcí, kteří mají i velké fixní náklady.
A jak bylo řečeno, odvětví s fixními náklady jsou více ohroženi cenovými výkyvy a jsou tak závislá na práci spekulantů (kteří tyto výkyvy za normální situace mírní, ale v nastalé situaci nefungují). Tedy méně stabilní bude jak finanční sektor, tak do důsledku vzato i průmyslová odvětví.
Druhotným efektem bude to, že nižší konkurence vede k vyšším reálným cenám. Výnosy z investic (třeba na důchody a další) pak budou skrze tyto velké firmy nižší.
Podobnou obavu vyslovil i jeho lidovecký kolega Jan Březina. „Avizované příjmy 55 miliard eur při zavedení daně z finančních transakcí jsou chimérou,“ řekl. Přesunutím transakcí mimo EU se totiž prý banky této daňové povinnosti „elegantně vyhnou“.
Jistě. Jak bylo řečeno, finanční sektor je variabilní sektor, tedy princip jeho fungování je ve schopnosti přizpůsobit se novým podmínkám. Vypořádat se s Tobinovou daní pak nebude pro banky problém. Zchudnou na tom opět především občané EU.
Takže třeba toto všechno se skrývá za krátkou zprávičkou ČTK. Když už čteme zprávy, vyplatí se nad nimi přemýšlet.
Článek původně vyšel na Devian.cz, kde jej můžete také komentovat.
