Není koho chválit, pane Macháčku

Jan Macháček ve svém pravidelném auditu v Respektu napsal, že je třeba chválit Fed a ECB, které se - narozdíl od bláznivých politiků - jako jediné chovají rozumně a snaží se něco s krizí skutečně udělat. Někdy je však lepší nechat věci vyhnít...

Jan Macháček píše:

„Japonská centrální banka všelijak tiskne peníze už pomalu dvacet let a nedokáže zastavit deflačně-stagnační spirálu. Americká centrální banka uvolnila měnovou politiku v říjnu 2008 a inflace pořád ne a ne přijít, přestože ji dogmatici věštili již na rok 2009. Čím to je? Patrně tím, že friedmanovské postuláty platily možná ještě v pologlobalizovaném světě šedesátých a sedmdesátých let, ve světě uzavřených laboratoří národních ekonomik, ale neplatí už ve světě plně globalizovaném a vůbec ne ve světě tzv. deleveragingu. Prázdné peníze živí aktiva v cizině, směřují možná do akcií anebo je banky drží v podobě hotovosti, kterou nejsou ochotny půjčovat dál. Jenže ne a ne se projevit v růstu spotřebitelských cen (významnou výjimkou je v poslední době Británie).“

Tento kus textu si nyní rozebereme.

Morální hazard by The Bernanke

Americký Fed uvolnil monetární politiku také proto, že soukromé finanční instituce v minulosti půjčovali jak divé „virtuální“ peníze v systému frakčního bankovnictví, tedy jak divé vytvářeli inflaci. Spoléhali se na Fed, na to, že v případě problémů jim „natiskne“ nové peníze, což se ostatně nakonec i děje.

Tomuto se říká v ekonomické hantýrce „morální hazard“ - finanční instituce půjčují a investují rizikověji, než by jinak činili, protože riziko ztráty za ně drží někdo jiný - Fed. Tisknutím peněz Fed celou situaci ještě zhoršuje, vytváří mnohem větší riziko morálního hazardu do budoucna.

Finančníci vědí, že v případě problémů přiběhnou pánové (a dámy) z Fedu s aktovkami nafouknutými novými dolary. Nač se strachovat o své podnikání a nač se bát bankrotu v případě příliš rizikového investování? Nač vůbec posuzovat rizikovost investic, když za vás ztráty jednoduše zaplatí někdo jiný?

Struktura, to je to, oč tu běží!

A proč zatím nepřichází inflace? Otázka zní: co je to inflace? Skutečná inflace se od té „oficiální“ obvykle výrazně liší. Zároveň si musíme uvědomit, že tržní hospodářství není „neměnným stavem“, ale vývojovým procesem. Nové peníze se do oběhu dostávají postupně, ceny tak také postupně rostou.

V ekonomické hantýrce se tomu říká ovlivňování kapitálové struktury, což je základní příčinou krizí a hlavním důsledkem inflace.

Dnes Fed „dotiskává“ nové peníze, kterými dohání předchozí inflaci vytvořenou frakčním bankovnictvím (morální hazard), za chvíli Fed bude generovat inflaci novou, budoucí. Stejně tak ECB.

Cosi o „vyvážení inflace do zahraničí“ je nepoužitelný argument. Pokud centrální banky vytváří globální inflaci, mohou tak činit díky globálním trhům. Ačkoliv tak inflaci nepociťují Japonci přímo ve spotřebitelských cenách, pociťují to japonské firmy v návratnosti globálních investic. A o tom, že to skutečně pociťují ostatně svědčí i zmiňovaných 20 let stagnace.

Nechybí likvidita, chybí kritické myšlení!

„Nejhorší je, že tyto poučky z Prahy jaksi vyznívají v tom smyslu, že ECB a Fed si počínají ležérně a nezodpovědně, že tisknou peníze, protože se nudí nebo se snad chtějí zalíbit politikům. Opak je pravdou. V rámci smutného divadla, které předvádějí impotentní evropští politici, se ECB jeví jako jediná zodpovědná instituce v eurozóně. To, že svoji zodpovědnost chápe šířeji, než si leckdo představoval, je jedině dobře. Kdyby ECB nenakupovala periferní dluhopisy, eurozóna by se už v tuto chvíli rozpadla.“ - Jan Macháček

V současnosti je u obhájců Fedu a ECB signifikantní přehlížení jedné možnosti: co když tu eurozóna nemá být? Co když se má rozpadnout? Co když její přežívání není pozitivním jevem, ale naopak?

To, co eurozóně v současnosti chybí, není likvidita, jak si myslí Macháček a další, ale kritické myšlení z oficiálních míst. Nemožnost ze strany politiků se alespoň trochu zamyslet nad existencí Eura nás všechny nutí za eurozónu platit příliš vysokou cenu. Stojí nám to za to?

Nechejme to vyhnít

Že současní politici na dobru situaci moc nepřidávají, víme snad již všichni. Někdy je však skutečně lepší nedělat nic, „nechat to vyhnít“. Aktivní ECB tak může ve skutečnosti škodit mnohem více, než vyplašení politici.

Politici mohou zazdít růst naši životní úrovně daněmi či regulacemi. To se dá zrušit po dalších volbách.

ECB a Fed svojí monetární politikou mohou zazdít jakýkoliv pozitivní budoucí vývoj pomocí tiskáren a klávesnic. Jejich akce však „po volbách“ nezměníme, vydané peníze zpět neposbíráme, kapitálovou strukturu jen tak nenapravíme.

Škody páchané politiky se dají jakž takž zvrátit. Škody páchané lidmi z centrálních bank však již nikoliv.

Kdy chceme řešit problémy?

„Otázka stojí tak, co by se stalo bez kvantitativního uvolňování a nadstandardních programů. Odpověď je jasná: byla by tu druhá Velká deprese. Díky Fedu a ECB jsme měli naštěstí jenom Velkou recesi (zatím).“ - Jan Macháček

Otázka stojí tak: kdy chceme konečně vyřešit problémy, které zde máme? Jádrem krize jsou špatné investice uskutečněné pod vlivem špatných cenových informací. Tyto špatné investice je třeba odbourat, zbavit se jich, jinak budou vyvolávat další a další krize.

Kvantitativní uvolňování a další „nadstandardní“ programy nejen, že mnoho těchto (často největších - viz General Motors) špatných investic zachránilo (opět jsme u morálního hazardu), ale také mnoho nových malinvestic vytvořilo!

Však je to právě kvantitativní uvolňování, vládní stimuly a další podobné programy, které narušují fungování cenového mechanismu. Jsou to právě Macháčkem tolik opěvované „nadstandardní programy“, které vytvořili špatné investice pomocí dezinformací na trhu, jsou to právě ony, které současnou krizi vytvořily.

A jsme opět u té otázky: kdy chceme řešit skutečné problémy našeho hospodářství? Podporou akcí Fedu a ECB dáváme najevo buď naši neznalost, nebo naši podporu odsunu řešení do budoucna. Čím později se však do řešení pustíme, čím později necháme krizi se projevit plnou silou, tím horší to bude, protože tím více bude špatných investic, tím více bude narušena struktura kapitálu a cenových informací, tím více budou levné peníze zakořeněny v hospodářství.

Jsem si vědom všech sociálních dopadů případné krize. Právě proto však volám po tom, aby ECB a Fed nedělali nic. Jsou to totiž právě jim podobné instituce - centrální banky - které celý problém způsobili. Na jejich účet bychom měli připsat škody způsobené kolapsem.

A čím dříve krize příjde, tím dříve se zbavíme problémů, které centrální bankovnictví vytvořilo. Ničím jiným, než odbouráváním špatných investic, totiž krize vlastně není.

A čím dříve se tak stane, tím snadnější to bude pro nás všechny. Skutečně chceme čekat až na absolutní kolaps hospodářství?

Kdo že je dogmatik?

„Vůbec ta představa, že ve vedení ECB a Fedu sedí samí troubové, kterým někdo z Prahy musí vysvětlit, že jsou nevzdělaní, historií nepoučení a dělají to úplně špatně, je docela příznačná. “ - Jan Macháček

Nejde jen o „někoho z Prahy“ - jde o mnoho ekonomů z celého světa, o celou „rakouskou školu“ a další.

Avšak ano, věda není demokracie (díky bohu), a tak i jeden ekonom v opozici může mít pravdu. Nezáleží však ani na tom, zda jde o zatracovaného vědce na okraji či zda-li jde o šéfa ECB.

Ve chvíli, kdy se správnost tvorby a výkladu vědecké teorie posuzuje primárně podle toho, jakou pracovní (či politickou) pozici zastává daný vědec, totiž již nejde o vědu, ale o politikum a ideologii.

Ti, kteří správnost metody a teorie vědců posuzují podle pozic, které daní vědci zastávají, právě ti jsou skutečnými „dogmatiky“. Pokud tak Macháček píše o „zmatených dogmaticích“, měl by se tak především podívat do zrdcadla na svůj vlastní obličej.

Článek původně vyšel na Devian.cz, kde jej můžete také komentovat.