Byrokratura

Demokracie? Ale kdeže. Velký stát má jen jednu efektivní formu řízení — totalitní diktátory, kteří bez diskuse a jasně rozhodují o tom, co je „správně“ a co je „špatně“…

Pomalu, ale jistě se plíží. Diktatura nového věku. Diktatura bez velkého diktátora, zato však diktatura s velkým množstvím diktátorů malých. Diktatura, která si hraje na svobodnou demokracii. Diktatura, které si skoro nikdo nevšimne: byrokratura.

Co je to byrokratura? To je vláda nevolených úředníků. Nemyslím tím nyní vlády „alá Fisher“, ale vládu všech těch státních úředníků, příjemců daní. Vládu byrokratů, které nikdo nezná. Vládu byrokratů, kteří se nikomu nezodpovídají.

Jak mohou úředníci vládnout? Vždyť přeci mohou dělat jen to, co jim umožňuje zákon… No právě.

Představte si, že by každé nařízení a každá jednotlivá procedura z každého jednotlivého státního úřadu či ze státní instituce, toto vše že by muselo být schváleno parlamentem. Stát má stovky úřadů, tisíce úředníků. Není ani v provozních možnostech parlamentu v současné době něco takového zvládnout. Úřadů, úředníků a z toho plynoucích nařízení a regulí je neuvěřitelné kvantum.Úředníci ve skutečnosti o mnoha konkrétních záležitostech našeho života rozhodují sami, bez kontroly. Drží v rukou neuvěřitelnou moc.

Nic by na tom nezměnilo ani to, že by každé úřední nařízení muselo projít parlamentem — jak již bylo řečeno, bylo by to pro parlament náročné. Poslanci by o všech těchto rozhodnutích hlasovali „en bloc,“ tedy bez jakéhokoliv bližšího zkoumání.Schválení byrokratického nařízení by se stalo pouhou formalitou. Na celé věci by se nic nezměnilo.

Pokud však není v současnosti parlament za žádných podmínek schopen kontrolovat byrokratické rozhodování a kontrolovat ho, pokud úředníkům při svém rozhodování nemusí záležet na zvolených zástupcích občanů, znamená to jediné — již nevládnou politici, „zástupci lidu“, ale byrokraté.

Systém, kde nevládne „lid“, tedy „démos“, logicky není demokratický. Stejně tak, jako systém, kde neexistuje skutečně volný trh logicky není „volnotržní“. V jakém systému tedy žijeme?

Nevládne nám „lid“, ale byrokraté. Nežijeme v demokracii, ale v byrokratuře. Vládne nám skupina lidí nikým nevolená. Nikoho nezastupují, jen sami sebe. Svévolně vládnou v mantinelech zákonů, které však snadno mění. To vše však není vina byrokratů.

Jak jsme sem dostali?

Jak jsme se do byrokratury dostali? Nijak — my jsme se z ní tak nějak nikdy pořádně nevyhrabali.

„Byrokratura“ je systém, kdy občanům státu vládnou byrokraté. Je to forma totality (či diktatury), kdy nevolení, nikomu se neodpovídající anonymní lidé drží v rukou ohromnou moc. Je to systém za demokracii se schovávající — využívá „volené zástupce lidu“ k rozšiřování svých pravomocí, mnohdy tak, že právě kvůli byrokracii vznikne problém, který je následně byrokraticky řešen či tak, že politik rozhoduje na základě podkladů byrokratů a ve výsledku tak, že každý byrokrat volí i pro zachování svého vlastního pracovního místa.

Jak byrokrat vládne? Plánuje. Byrokrat si nemusí získávat přízeň nikoho — lid jej nezná, politici se o něj mnohdy nezajímají. Byrokrat není podnikatel — není motivován „ziskem svého úřadu“. Je motivován jen ziskem svým vlastním. Byrokrat není placen cizími lidmi za své zásluhy vůči nim. Byrokrat je placen povinnými platbami občanů. Příjem má jistý bez ohledu na výkon.

Pokud byrokrat vládne tak, že plánuje, neznamená to nic jiného, než že vlastní úsudek jednotlivců o sobě samých nahrazuje úsudkem svým. Jelikož je byrokrat placen povinnými platbami a nikoliv dobrovolnou cestou (tedy nikoliv tržně, ale násilně), znamená to nejen že úředník nahrazuje individuální rozhodování „člověka sama o sobě“, ale především to znamená, že úředník ostatním svůj vlastní úsudek nutí!

Jinak řečeno, byrokrat vládne tak, že vám za vaše peníze plánuje život — a to ať už se vám to líbí, nebo ne. Nezáleží ani na tom, jak „vzdálené“ je pro nás oblast byrokratického rozhodování — v nějakém ohledu se úředníkovo rozhodnutí dotkne každého z nás.

Kdo to dovolil? Kdo umožnil byrokracii vládnout? Byli to politici. Politici, kteří hlasovali právě pro toto byrokratické řízení nás všech. Byli to právě ti politici — ti osudově domýšlivý politici — kteří hájí velký stát a státní aparát, který se o všechny stará.

Stát není „ziskovým podnikem“, stát je byrokratickou institucí. V malém státě je tato instituce pod dohledem voličů ve správě politiků. Malý stát může být relativně svobodný, protože těžkopádný byrokratický aparát je přehledný, neb nezasahuje do mnoha oblastí. Nezasahuje přímo do obchodu a podnikání, do lidského rozhodování o sobě samotném. Volič má přehled, politika se zabývá úzce vybraným konkrétním okruhem témat. Takový stát je demokratický a demokracie je efektivní a rychlý systém vlády. Malý stát je instituce se suverénními občany.

Naproti tomu velký stát je institucí, která zasahuje do mnoha oblastí našeho života — do soukromých dohod, do podnikání a obchodu a mnoha dalších. Velký stát rozhoduje o složení oborových komisí, o zdraví a penzi všech. Velký stát je nucen se zabývat drobnými problémy a nepodstatnostmi. Velký stát je nepřehledný byrokratický moloch. Demokracie nefunguje a fungovat nemůže — demokracie stojí a padá s voličem. Volič-občan je však jedinec a nemá přehled o všech problematikách, do kterých se stát zatahuje. Nerozumí státu, nechápe jeho byrokratické fungování. Vzhledem k množství zestátněných oblastí nemá přehled a ani sílu něco změnit. Volič ve velkém státě postupně přestává mít zájem o veřejné dění. Ve velkém státě politici a úředníci nejsou pod kontrolou občanů-voličů. Velký stát je suverénní instituce s občany.

Skutečnost je taková, že demokracie je systém vlády stojícím na svobodném obchodu, svobodné lidské spolupráci, malém státu a nízkých daních. Každý malý demokratický stát, který se rozrostl do velkého státu byl buď zničen cizími  mocnostmi, a nebo se transformoval otevřeně do nějaké formy totality či diktatury. Demokracie nemůže fungovat v prostředí velkého státu — automaticky se celý systém přetransformuje do systému byrokratury. A kdo ví, kam dál.

Velký stát má jen jednu efektivní formu řízení — totalitní diktátory, kteří bez diskuse a jasně rozhodují o tom, co je „správně“ a co je „špatně“. Velký stát narušuje fungování trhů, není v něm možná racionální ekonomická kalkulace. Neefektivní „výstup trhu“ je pak brán jako záminka ke zbyrokratizování dalších oblastí, celý problém se následně dále zhoršuje.

Volení politici tak předali moc ze svých rukou do rukou úředníků. Byrokraturu tak nezavádějí úředníci či horliví socialisté z řad intelektuálů, ale politici napříč spektrem. Čím větší jsou choutky politiků po tom „ovládat“ životy lidí, tím větší je moc úředníků. Platí přitom, že jestliže na první pohled vzrostla moc úředníků „o 100 %“, ve skutečnosti je o „200 %“. Proč? Protože byrokrat je také volič a nikdo nebude hlasovat za zrušení svého pracovního místa.

Vítejte v byrokratuře. A až půjdete zase příště na úřad prosit úředníčka o laskavost při snaze vyhově „milionšestému“ státnímu nařízení, vzpomeňte si na to, koho jste volili v několika posledních volbách, než začnete nadávat.

Praxe

A jak vypadá nejlépe viditelná praktická ukázka byrokratury? Pusťte si někdy hlasování parlamentu a najděte si moment, až poslanci budou hlasovat o nařízení, které je třeba schválit, protože „Evropská unie“. Tato „eurolegislativa“ je tvořena euroúředníky. Jde o jednu velkou eurobyrokraturu.

Článek původně vyšel na Devian.cz, kde jej můžete také komentovat.