Jak lékaři mohou vyřešit penzijní reformu?

Vládou předpokládaná „penzijní reforma“ není reforma, ale parodie na reformu. Ve skutečnosti jde o pouhé zvyšování daní a přiklepnutí zajímavých výnosů penzijním fondům. Jak by mohla vypadat skutečná reforma se snižováním daní? Čtěte dále a vězte, že nám k tomu může pomoci i právě končící akce lékařů…

V minulém článku jsem řešil, jak splnit odborářům jimi deklarované cíle. Šlo de facto o jistý nástin reformy zdravotnictví — nyní si ukážeme, jak tato reforma zdravotnictví může vyřešit reformu penzí. Obě reformy spolu také úzce souvisí.

Jak spolu reformy souvisí? Hned z několika důvodů — starší lidé (důchodci) obvykle čerpají více lékařské péče, než ostatní. Jsou státní pojištěnci — stát za ně platí zdravotní pojištění. Toto státní pojištění je určitá zátěž pro státní rozpočet, se kterou se také musí počítat. Ostatně, starší lidé jsou nejnákladnější skupinou „státních pojištěnců“.

Pokud by se zdravotní pojištění stalo individuální a soukromou záležitostí každého z nás (kombinované s určitou formou například životního pojištění), můžeme prohlásit celý problém „starobních důchodců-státních pojištěnců“ za vyřízený. Z případných výnosů nějaké kombinované formy soukromého „zdravotně-životního pojištění“ se dá financovat zdravotní péče i ve stáří, v důchodu bez příjmů ze zaměstnání.

Jak to souvisí s penzijní reformou?

Prodejme zdravotnictví a zachraňme penze!

Za prvé by to znamenalo značnou úsporu pro státní rozpočet. „Prodáme-li zdravotnictví“, zbavíme se velkého množství státních úředníku, vzato do důsledku můžeme zrušit ministerstvo zdravotnictví(jeho další agendy může převzít jiné ministerstvo). Tato úspora by se mohla jednoduše převést ze státního rozpočtu na nějakou zvláštní rezervu „důchodové reformy“.

Co se ale stane, pokud privatizujeme zdravotnictví? Ne jen, že snížíme státní náklady na vlastní provoz, ale také získáme prostředky z prodeje všech státem držených zdravotnických zařízení, VZP, a dalších. Všechny tyto prostředky bych také odsunul na zvláštní rezervu.

Když mluvím o prodeji státem držených zařízení, mluvím i například o nemocnicích, které drží kraje. Nevidím problém v jejich prodeji (i proti vůli krajů), neboť kraj je část státu a jeho administrativy. Předání nemocnic do vlastnictví krajů bylo de facto administrativní záležitostí, jejich přesunutí zpět pod centrální pravomoc ministerstva a jejich následný prodej je také de facto věcí administrativy.

Z privatizace zdravotnictví (tak, jak byla nastíněna i v předchozím článku) by stát získal nemalé prostředky. Jak zajistit, aby tyto prostředky byli použity na penzijní reformu a nebyli „prožrány“?

Bohužel, to moc dobře nejde. Asi nejjistější řešení je vytvořit zákon, který obě reformy spojí — v počátku vytvoří možnosti pro privatizaci zdravotnictví a zároveň vytvoří reservní penzijní zálohu (zákon určí, že výnosy z privatizace zdravotnictví a například privatizace ČEZu musí na tuto reservu být přesunuty) a zároveň to bude zákon o penzijní reformě. Reformní megazákon.

Úspěch tkví v harmonogramu

Jak na samotnou reformu penzí? Úspěch reformy — ve chvíli, kdy máme zajištěné prostředky — tkví v harmonogramu.

Reformu bych jednoduše rozložil do dvaceti let. Do roku 2020 by nemohlo docházet k valorizaci důchodů (možná o inflaci), od roku 2020 k jejich pozvolnému snižování. Konec celé transformace by nastal v roce 2030.

Výsledný důchod by byla uměle stanovená minimální částka, která by byla stejná pro všechny — například 5000 Kč. V průběhu oněch dvaceti let by muselo docházet k velkému snižování dnešní sociální daně („sociální pojištění“), která dnes činí 28 % z celkových nákladů na zaměstnance.

Částka „5000 Kč“, která je výsledným důchodem, je poměrně malá. Dovedu si představit, že její placení by bylo součástí státního rozpočtu — sociální daň by de facto nebyla potřeba. K jejímu postupnému zrušení během oněch dvaceti let by každý rok stačilo snížit onu daň o 1,4 %.

Co s ostatními sociálními dávkami, podporou v nezaměstnanosti apod.? I toto si dovedu dobře představit — spolu s harmonogramem přestavby současného penzijního systému bych podobnělikvidoval i tento systém podpor. Zbavili bychom se úřadů práce a hromady dalších státních úředníků. I to je úspora, která by mohla celou reformu financovat. V trochu méně extrémní verzi si dovedu představit zachování podpory v nezaměstnanosti, v nějaké krátké době (třeba po dobu 3 měsíců). Toť ale vše. Nic více potřeba není. Pojištění proti nezaměstnanosti by ostatně mohl být velmi dobrý produkt pro pojišťovny.

Mimochodem, víte o tom, že kdysi dávno se odbory starali o své nezaměstnané členy?

Snižování sociální daně vytváří prostor pro soukromé spoření. Všichni ti, jež by nastoupili do důchodu po roce 2030 by se stali lukrativními potencionálními klienty mnoha pojišťoven, investičních fondů, bank a dalších. Informace o změnách důchodů by zajistila reklamní soutěž o tyto klienty, konkurence by zajistila zajímavé výnosy. Proč ne? Stát je ušetřen dalších nákladů.

Ostatně — nevidím důvod, proč by stát měl všem těm, jež na případné reformě mohou vydělat, dotovat jejich reklamní výdaje nějakou velkou „osvětovou kampaní“.

Každý by tak věděl, co ho čeká. Každý by věděl, co se stane v příštích dvaceti letech. Bylo by na každém, jak s tím naloží.

Co DPH a penzijní fondy?

Průměrná zátěž na platbě DPH se při současném modelu dvou sazeb pohybuje někde mezi 15 až 16 %.  Někde na této úrovni bych obě sazby s klidem sjednotil — nedošlo by ke zvýšení daňové zátěže.Všimněte si, že se při svém návrhu reformy obou systémů stále vyhýbám zvyšování daní.Naopak — na rozdíl od současné vlády je dokonce snižuji.

Rozhodně bych se vyvaroval jakýchkoliv výjimek. Sazby chci sjednotit nikoliv kvůli zvýšení daňové zátěže, ale kvůli zjednodušení daňového systému. Nepřipadám si jako bůh. Nevím, co by mělo být levnější a co dražší. Co potřebujeme více a co méně. To je věc každého z nás. Nevidím důvod pro jakoukoliv výjimku z jednotné sazby DPH.

Penzijní fondy je třeba přestat regulovat. Tak či tak by — na rozdíl od současné reformy — asiostrouhali. Zřejmě by je smetla konkurence neuvěřitelně široké palety možností, jak investovat a spořit vlastní peníze s mnohem vyššími reálnými výnosy, než jaké nabízejí penzijní fondy. Smůla.

Naše vláda nic nemění

Nevidím jediný důvod, proč by skupina vyvolených (vláda či jejich voliči) měla ostatním kázat, jak se mají zajistit na své stáří. Je to věc každého z nás. Je jasné, že bychom museli zrušit „věk odchodu do důchodu“. Doba, kdy by se začali vyplácet uspořené (či investované) prostředky klientovi je samozřejmě záležitostí smlouvy mezi klientem a zprostředkovatelem investic či spoření (bankou).

Čeho jsem ve svém návrhu (velmi hrubém!) dosáhl? Zbavil jsem se zdravotní a penzijní daně, vytvořil rezervní fond pro penzijní reformu i její konkrétní hrubé obrysy a harmonogram. Snížení daní, osobní odpovědnost a svoboda volby jsou slova, která tento návrh charakterizují.

Ze mzdy zaměstnance jsem se zbavil téměř 45% odvodů z daňového základu.

Ať je můj návrh jakýkoliv, ať se vám líbí, nebo ne, tento návrh je návrhem reformy. To, co dělá naše vláda, je parodie na reformu. Jediné, co vláda dělá, je to, že zvyšuje daně a upravuje parametry současného systému spolu s tím, že jde na ruku lobby penzijních fondů. To, jaké bude naše stáří, stále nechává na rozhodování poměrně úzké skupiny vyvolených jménem vláda a státní úředníci.

To, co dělá naše vláda, rozhodně není „pravicová reforma“. Tím pamfletem, který nazývají „reformou“ by se nemusela stydět ani ČSSD v době své největší „slávy“.

Článek původně vyšel na Devian.cz, kde jej můžete také komentovat.