Produkt: moc

Myslíte si, že stát je organizace, která svým občanům poskytuje služby? Ale co když je to úplně naopak?

Jak vypadá dnešní demokracie a řízení státu?

Ačkoliv nám tato otázka může připadat banální, je zcela zásadní, chceme-li říkat, co stát má či nemá dělat, či chceme-li si osvětlit, proč politici činí to, co činí.

Co je to stát? Stát je monopol moci na určitém území. Monopol donucování. Nikdo jiný, než stát či státem pověřená organizace (jedinec) nemůže moc či donucení legálně užít.

Co to zároveň znamená? Často se nám předkládá fakt, že „stát, to jsme přeci my všichni“. Bohužel, logicky tomu tak není. Kdybychom my všichni byli stát, mohli bychom my všichni užít donucování a moc dle libosti.

My ale nemůžeme. Zamezuje nám v tom stát – organizace vládnutí, monopol donucování a moci. Ve skutečnosti je stát sám o sobě jediný skutečně existující monopol. Jen on a jen pomocí něho vznikají skutečné, reálné, neefektivní monopoly. To, co dělá monopoly „monopolními“ je právě ona moc, kterou stát poskytuje.

Stát je monopol moci. Moc je tedy ten pravý a skutečný produkt, který stát nabízí. Stát nenabízí „školství, důchody, policii“ jako své produkty. Je to přesně naopak – to, že stát ovládá tyto sektory, zvyšuje jeho moc. Čím více odvětví patří pod státní úředníky, tím větší je moc státu. Státem ovládaná či kontrolovaná odvětví jsou státní „výrobní faktory“, které mu vyrábí produkt, který stát nabízí. Tím produktem je právě ta moc, kterou má ovládáním oněch odvětví.

Co to znamená? Zákazníkem státu nejsou jeho občané. Od státu neodebíráme služby jako „bezpečnost, zdravotnictví, školství“ – tyto služby jsou nám vnucovány. Stát potřebuje, abychom je využívali. Stát potřebuje, abychom je museli využívat. Ve chvíli, kdybychom je nemuseli od státu odebírat, by klesla státní moc – stát by produkoval méně, měl by méně co prodat.

Jistě, můžete namítnout, že vy přeci chcete, aby vám stát zajišťoval bezpečnost. Že chcete, aby zajišťoval vzdělání. Řekněme si – jde vám primárně o to, abyste měli dostupné dané služby? Jestliže ano, proč by je měl zajišťovat právě jen a pouze stát?

Nedokážete-li si představit vůbec ani možnost, že by věci jako „bezpečnost“ (a další) byli vůbec poskytovány jinak, než státem, je to omezenost vnímání, která může plynout z účelového státního vzdělávání. Je to logické – není v zájmu státu, aby lidé přemýšleli nad alternativami.

Nezáleží na tom, zda-li byste daný systém viděli jako lepší či horší. Důležité je, zda-li ho vůbec dokážete nějak vidět. Pokud ne, je to problém. Stát si z vás vyškolil skvělého dělníka, který mu vyrábí moc na zakázku.

Od nemožnosti vidět „nestátem“ poskytovanou bezpečnost, vzdělání, zdravotnictví je již jen krůček k nemožnosti vidět „nestátem“ poskytované potraviny, služby, banky, byty a další.

Každá firma nabízející na trhu chce být co nejproduktivnější a co nejvíce získávat. Monopol má výhodu, že není omezován reálnou konkurencí, může tak dělat, co chce.

I když „centrální plánování“ a státní „absolutní dohled“ nemusí být zamýšlený cíl jednání úředníků a politiků, ve státě, ve firmě na „produkci moci“, neexistuje jiné východisko. Ačkoliv mohou úředníci všechny své direktivní snahy vidět jako „dobré“ a „pozitivní“, vedlejším efektem jejich jednání je státní kontrola a řízení, které neustále bují.

Každý státní zásah, každé státní řízení, každé odvětví pod kontrolou státu jsou zároveň argumentem pro další rozšiřování státního dohledu. Proč tomu tak je? No, protože pokud stát již ovládá „X“, proč by nemohl ovládat „Y“? Když stát ovládá školství, proč by neovládal zdravotnictví? Když ovládá zdravotnictví, proč by neovládal potravinářství? Když ovládá potravinářství… a co dál?

Kdo je potom politik?

Je to zástupce lidu? Ne, není. Politici (a úředníci) jsou „manažery státu“ – politik je pak ten, kdo s mocí obchoduje. Nabízí moc. Kdo je poptávající?

Poptávajícím jsou různé zájmové skupiny. Namátkou – bankéři, kterým se hodí nekonečný zdroj likvidity jménem centrální banka. Agromagnáti, kterým se hodí povinné přilévání řepky do pohonných hmot. Železničáři, kterým se hodí monopolní postavení na železnici. Občanská sdružení, kterým se – nevoleným – hodí podíl na rozhodování a moci.

Politik je obchodník s mocí, nikoliv zástupce lidu. Voliči jsou státní „dělníci moci“, kteří jen projevují svůj zájem v tom, jakou formu moci by stát měl a neměl nabízet. Je to jednouché. Nic zapeklitého v tom vlastně není.

Článek vyšel původně na Devian.cz, kde jej můžete i komentovat.