Manuál daňového poplatníka

Mám pro vás takový malý manuál daňového poplatníka — aneb jak měl daňový poplatník, „taxpayer“, přistupovat ke státním penězům — tedy, pokud nějaké existují.

Daňový poplatníku – víš, jak přistupovat ke státním penězům?

Téměř každý den se v novinách, v televizi a v různých dalších zprávách dozvídáme, jak naše politická reprezentace přerozděluje státní peníze. Tu přidá či sníží platy, tu někoho zadotuje, někoho z(ne)výhodní a tak podobně. Jak k těmto zprávám máš přistupovat ty, daňový poplatníku?

Za prvé, je třeba si uvědomit, že ty to všechno platíš. Neexistují státní peníze,existují jen tvé peníze. Politik pokaždé, když někomu zvýší plat, přihraje nějaké dotace, založí nový úřad a podobně udělá prakticky to, že vezme tvé peníze a někomu je dá.

Jak již bylo řečeno, neexistují státní peníze, existují jen tvé peníze.

Na politiky si musíš dávat pozor – jsou mazaní, jako každý jiný zaměstnanec. Budou se vždy vymlouvat, že tu či onu dotaci či úřad neplatíte zrovna vy, ale že ji platí někdo jiný, například podniky skrze daně.

Toto tvrzení je však lživé. Vždy každou daň zaplatíš přímo či nepřímo ty, drahý daňový poplatníku.

Říkáš si – jak je to možné? Jak to, že i podnikovou daň zaplatím jen a pouze já?

Odpověď je jednoduchá – podnik je v podobné pozici jako stát. Podnik má jen tvé (spotřebitelské) peníze. Nemá jiné. Každý podnik má jen peníze svých zákazníkůči investorů (kteří je však mají hádejte odkud). Podnik tak zaplatí daň tvými penězi. Ano, jsi to opět ty, kdo zaplatí podnikovou daň, ano, jsi to opět ty, kdo financuje všechny ty státní programy.

Když už jsme si názorně předvedli, že jen a pouze na tobě leží celá ta tíha státního aparátu, pojďme se podívat, jak hledět na všechny ty zprávy o tom, jak politici s tvými penězi zachází.

Představ si, že politik se rozhodne zvýšit platy učitelů. Dle tebe, daňový poplatníku, je jistě učitel důležitá osoba a chceš, aby byl dobře placen. Chceš ale, aby byl dobře placen bez tvého vlivu tvými penězi?

Každý jsme někdy na nějaké škole měli učitele, kterého jsme ze srdce nenáviděli, který dle nás neměl ve školství co dělat. A nyní si představ, že i z tvých peněz se i jemu zvýší mzda. Ten nesnášený učitel se ti směje do očí – ničil ti mládí seč mohl a ty mu za to ještě platíš. Jaký je to pocit?

Asi si nyní řekneš: bože! Já chci platit jen těm dobrým učitelům! Já chci ocenit jen ty, co umí dobře učit, jen ty, co jsou kvalitní učitelé! Ať stát přidá jen schopným učitelům!

Avšak – stát? Kdo je to stát? Můžeme jít se státem do kavárny a popovídat si o daních? Nemůžeme. Můžeme si však jít pokecat s úředníkem…

Chceš-li, daňový poplatníku, aby onu „volbu“, kterému učiteli přidat a kterému ne, udělal „stát“, ve skutečnosti tak chceš, aby tak „za tebe rozhodl úředník“.  Tato tvá žádost způsobí, že si státní aparát od tebe vezme další peníze, aby za tebe rozhodl. Je to však ještě o něco absurdnější – úředník bude vybírat podle svých subjektivních kritérií.

Ve výsledku je to to samé, jako kdyby si cizímu člověkovi v kavárně dal peníze, aby ti objednal kávu, kterou on má rád. Tedy – ačkoliv máš rád jemné espreso, může se k tobě dostat „turek ve skle“. Reklamovat nelze – zaplatil jsi za něco, co jsi chtěl a co jsi dostal. Nehledě na to, že tomu cizinci musíš zaplatit i za to, že za tebe tu volbu udělal.

Nebylo by levnější a přínosnější, kdyby sis kávu mohl vybrat sám? Nebylo by výhodnější, kdybys ty rozhodl, které učitele oceníš a které ne?

Představ si všechny ty nepříjemné úředníky, kteří ti kdy otravovali život, a nyní si uvědom, že ty si je za to platíš. Nevím jak tobě, daňový poplatníku, ale mě to přijde jako jistá forma sado-masochismu.

Určitě nyní namítneš, že to přeci není pravda. Že ty si přeci platíš ty úředníky, aby ti byli nápomocni!

Opět tě musím zklamat, ale není tomu tak. Všechny státní zákony, nařízení a regule jsou uměle vytvořené a vytváříme si je my, lidé. Každá regule, která nás zdržuje a otravuje, je jen a pouze naším výtvorem.

Je-li prací úředníka aplikovat tyto regule, máme toho úředníka od toho, aby nás regulemi omezoval. V současné době je však situace o to absurdnější, že na to, abychom se vyznali mezi všemi těmi úředníky a jejich regulemi, potřebujeme další úředníky, kteří nás zase jen a pouze omezují, protože i je si musíme platit.

Je to jako kdyby si majitel firmy najímal úředníky, kteří by mu měli „pomáhat“ v orientaci v jeho vlastní firmě – co jaké oddělení dělá, které oddělení pod koho spadá a tak dále. Každý podnik, který potřebuje svoji „byrokracii pro byrokracii“ je na tom špatně a nefunguje efektivně. Nevytváří si totiž náklady na uspokojení zákazníků, ale náklady na uspokojení sama sebe. To je absurdní.

Drahý daňový poplatníku, vraťme se opět na začátek – neexistují státní peníze, existují jen tvé peníze. Toto je základní princip, který bys měl uplatňovat při přijímání všech zpráv o hospodaření státu.

Uvědom si však také, že stejně jako jsou to tvé peníze, jsou v tom „balíku“ peněz i peníze ostatních daňových poplatníků. Uvědom si, že ne každý má tvé subjektivní preference a ne každý chce dávat peníze na to samé, co ty. Bylo by zlé, kdybychom ostatní nutili platit to, co nechtějí, či kdybychom jim upírali právo platit to, co chtějí.

Možná se nyní ptáš, jaké je z této situace východisko. Východiskem by samozřejmě bylo zrušení daní, avšak smiřme se s tím, že v současné době je toto řešení nereálné.Reálným řešením jsou tak daně co nejnižší – abychom co nejméně lidí nutili platit to, co nechtějí, aby bylo co nejméně poškozených. A pak, pak bude načase se rozhodnout, zda daně ještě stále potřebujeme.

Chce-li si někdo platit něco navíc, nikomu v tom samozřejmě nemůžeme bránit. Ať jde na trh a „koupí“ si daný statek či službu. Stejně jako nikomu nemůžeme bránit si kupovat „turka ve skle“, který nám nechutná, nemůžeme nikomu bránit v tom, aby dobrovolně přispíval do různých fondů, které třeba pomáhají chudším lidem. Stejně, jako této platbě nemůžeme bránit, neměli bychom do této platby ani nikoho nutit.

Doufám, drahý daňový poplatníku, že si z tohoto malého návodu něco odneseš. Děkuji ti za pozornost.

Článek vyšel původně na Devian.cz, kde je možné jej i komentovat.