Pro koho je zde stát?

Mnoho (nejen) ekonomicko-politických sporů má základ v nepochopení jedné věci – pro koho je zde stát a pro koho jsme tu my?

Je zde stát pro mne, nebo jsem zde já pro stát? Stát bez občanů ztrácí smysl. Občan bez státu není občan, avšak stále existuje – jako člověk. Nebýt občanů, nemají politici a vládní aparát o čem rozhodovat, neměli by totiž stát. Odpověď je tedy jednoduchá – stát je zde pro nás. Není to tak, že „my jsme zde pro stát“, ale „stát je zde pro nás.“

Pokud se na tomto základním jednoduchém základu shodneme, můžeme pokračovat.

Pokud je zde stát pro nás – je zde naše vlastnictví pro stát, nebo je zde stát pro naše vlastnictví? Dle výše uvedeného principu je odpověď jednoduchá – stát je zde pro naše vlastnictví.

Jestliže je zde tedy stát pro naše vlastnictví, má stát právo nás stát v našem vlastnictví omezovat? Odpověď je opět jednoduchá – jistě, že ne. Pokud by to bylo naopak, bylo by to to samé, jako kdyby firma měla právo zákazníkovi direktivně nařizovat, co si musí či nesmí koupit, a to je samozřejmě absurdní.

Daně

Avšak jestliže stát nemá právo nás v našem vlastnictví omezovat, má stát právo vybírat daně? Odpověď je jednoduchá – ne.

Můžete samozřejmě namítnout, že v daních si platíme státní služby. Ty služby, díky kterým stát existuje, díky kterým je zde „stát pro nás“.

Daně jsou však vynucenou platbou. Každý z nás je ochotný platit maximálně určitou daň. Co to znamená? Například to, že ne všichni chtějí platit daně v takové výši, v jaké jsou dnes nastaveny. Někteří možná chtějí platit daně větší, jiní zas chtějí platit daně nižší. No, a jelikož někdo nechce platit daně žádné, je vynucená daň vždy neoprávněná a musí být zaštítěna násilím, aby ji zaplatili i ti, kteří tak učinit nechtějí.

Násilí je však omezením našeho vlastnictví. Násilí je vražda – omezení „vlastnictví“ našeho života, násilí je krádež – omezení „vlastnictví“ našeho majetku. Jistě bychom pak našli mnoho dalších příkladů, ale vraťme se k meritu věci – násilí prováděné státem za účelem vynucení platby daní celý princip obrací vzhůru nohama. Díky státnímu násilí je praxe taková, že my jsme zde pro stát. Tak to ale přeci nemá být!

Aby „daň“ byla oprávněná, musela by být dobrovolná. Stát by se stal klasickým nabízejícím na trhu, který by se musel orientovat dle požadavků zákazníků – nás. Kdo z vás by však dobrovolně dnes platil daně v takové výši, v jaké jsou dnes nastaveny?

Pokud si na předchozí otázku odpovídáte „to já rozhodně ne“, znamená to jednu zajímavou věc – náš stát toho za příliš mnoho dává příliš málo. Znamená to, že stát je neefektivní – zřejmě méně efektivní, než vy.

Tedy pokud stát nemá právo po vás chtít placení daní, má stát právo vás nutit mít občanský průkaz? Má právo vás nutit platit si „zdravotní pojištění“? Má právo vás nutit platit „sociální pojištění“? Samozřejmě, že nemá.

Na druhou stranu – má stát právo z vašich peněz platit cizí vzdělání? Má právo platit cizí ochranu? Má právo dotovat cizí podnikání? Má právo regulovat podnikání někoho jiného? Má právo…

Nemá. Nemá právo vybírat od vás daně, nemá tedy ani právo s vašimi penězi nějak nakládat. Zloděj zůstane zlodějem, ať s penězi udělá sebelepší věc.

Článek původně vyšel na Devian.cz, kde je možné jej i komentovat.